Moje matka říká, že můj prastrýc byl jediný normální člověk v našem ryze venkovském příbuzenstvu. Zřejmě to považoval za výhodu, protože si našel přítelkyni z tak vzdálené obce, že nějaká genetická shoda a případná demence případných dětí byla velmi nepravděpodobná. Jeho, tedy i moje rodina si to uvědomila a nechtěla porušit tradici "vem si svého bratránka a pracuj v jezedé" a donutila mého prastrýce se s geneticky nespřízněnou dívkou rozejít.

Můj prastrýc potom vystudoval vysokou školu se zaměřením na zemědělství a stal se ředitelem jezedé.

Když mu bylo asi dvacet pět, propukla u něj jakási choroba, která se zřejmě přenáší na lidi tím, že se o ní mluví, protože se o ní v naší rodině nikdy nemluví. Projevovala se tak, že můj prastrýc halucinoval, rozbíjel věci a sousedi říkali: ,,Venca zase blázní." Když jsem byla u psychiatra a řekla mu svoje příjmení, hned si vzpomněl na mého prastrýce. My na venkově máme totiž všichni stejného psychiatra a můj prastrýc měl tedy asi velmi vyjímečnou nemoc, když si ho pan psychiatr pamatuje mezi všemi těmi dámami, co si chodí pro prášky na zlepšení nálady, protože je podvádí manžel.

Venca pak bydlel dvacet nebo třicet let v Bohnicích, odkud ho propustili až po dvaceti či třiceti letech. Po celých dvacet nebo taky možná třicet let mu chodila na účet nemocenská od jeho zaměstnavatele anebo to možná byly úplně jiné peníze a bylo jich tam spoustu. Prastrýc se vrátil do naší vesnice a začali se o něho zajímat jeho příbuzní - teď nemyslím celou vesnici, ale jen ty příbuzné, kteří se mohli dostat k výpisu z jeho účtu a kteří uměli usoudit, že by určitě dokázali spravovat účet lépe, než duševně nemocný člověk, jehož slovo nebo myšlenka nemá žádnou váhu.

Můj prastrýc choval sympatie k mojí matce, protože - jak jí jednou řekl - vypadá jako jeho dávná geneticky nespřízněná láska. Tenkrát ho matka potkala, když šel na autobusovou zastávku. Tvářil se prý, jako že si jede jenom nakoupit do města nebo tak něco,ale já vím jak to bylo - možná jste si všimli, jak je všeobecně lidem docela u zadku, co děláte a kam jdete. Když takhle stojíte večer sami na náměstí a pijete jogurt, protože nemáte lžičku, a potká vás známý, tak se zeptá třeba: ,,Nazdar Jano, jak se máš? Co tady děláš, jdeš teď někam?" A vy polknete jogurt a odpovíte: ,,Nazdar, no jo, to, no." A protějšek nepochopí, že zrovna nemáte kam jít a chce se vám brečet a třeba se bojíte, protože automaticky neposlouchá a myslí si, že jste odpověděli ,,Teď jsem byla na hodině pilates a jdu na vlak", tak jako všichni.

A tak se stalo, že můj prastrýc řekl mojí mámě, že se o něj zajímá pár tetek kvůli jeho penězům a že se mu to nelíbí, a pak šel na autobus do Karlových Varů. A když tam přijel, nechal se ubytovat v Grandhotelu Pupp, navštívil casino, navštívil pravděpodobně i pár procedur a možná se i prošel po městě. Zatím ve vesničce jeho nejbližší příbuzní zalarmovali policisty, kterým trvalo týden, než prastrýce našli, protože ho hledali samozřejmě nejdřív na těch pravděpodobnějších místech.

Můj prastrýc bohužel stihl utratit jenom dvěstě tisíc, než ho vyhmátli a jako potenciálně nebezpečného člověka ho odvezdli zpět do ústavu, kde za týden zemřel.

Když jsem tuhle historku slyšela poprvé, měla jsem pocit, že výlet do Varů byl zoufalý akt pomatené mysli. Teď ale stárnu a jsem čím dál víc sentimentální a cítím snad i hrdost, že jsem příbuzná člověka s takovouhle odvahou. Těžko říct, jestli je tato stručná zpráva pravdivá. Příběh mého prastrýce je v mojí rodině tabu, ale možná o tom tetky nechtějí moc mluvit právě proto, že si uvědomují, jak jim tenhle magor vytřel zrak. Kéž by!

 Měla jsem špatnou náladu, a tak jsem zapnula ICQ, ale všichni už mě znají a vědí, proč obvykle zapínám ICQ a nechtějí si povídat.

Napsala jsem aspoň status:

Začalo to hned ráno, nebo možná v noci, nebo možná ten den, co jsem se narodila. Ale tuhle noc jsem se vzbudila snad desetkrát, zpocená hrůzou, protože se mi zdálo něco strašného, jako třeba že mám rande se svým přítelem.

,,Studujete, nebo honíte chlapy?"

,,Dobrý den," řekla jsem. ,,Studuju."

,,Studujete i naháníte chlapy."

,,Jenom studuju," odpověděla jsem bez náznaku pousmání.

,,A co studujete?"

,,Chemii," – řekla jsem to hrdě, aniž bych na to měla nárok, a on se zatvářil obdivujícně, aniž by měl důvod. Na chvíli se zamyslel a pak po mě chtěl vědět, jak se něco jmenuje.

,,Jak se jmenujou...no...ty...jak se jmenujou?" Věděla jsem, že si netykáme ani neonikáme, takže jsem nic neříkala. ,,Protony a neutrony," vzpomněl si. ,,Věděla jste, že se skládají ze tří kvarků?"

To jsem věděla, takže jsem nic neříkala.

On pokračoval: ,,A věděla jste, že kvarky jsou možná taky složený částice? Že možná existujou taky subkvarky?"

To jsem nevěděla, takže jsem řekla: ,,To jsem nevěděla."

Pokýval uznale hlavou a řekl při tom: ,,Já to jednou někde čet." Aha. Existoval časový interval, kdy to taky nevěděl.

,,Víte, co je hmota?" ptal se zase.

Proscanovala jsem informace pochycené z přednášek Obecná chemie I a za asi 3 sekundy jsem dostala správnou odpověď: ,,Nevím". (3 sekundy...měla bych přestat s tím otrozonem)

Opět uznale kývnul a se zdviženým ukazováčkem zaintonoval: ,,Nikdo to neví! Když sem na ten chodník postavíte balon naplněnej vzduchem, stejně velkou kouli z polystyrenu a další ze železa a do každý kopnete stejnou silou, tak každá vyletí s jiným zrychlením. Tomu rozumíte?"

Rozuměla jsem, takže jsem nic neříkala a přikývla jsem.

,,Každá bude mít jiný zrychlení a čím to je? Tím, že je v nich rozdílný množství hmoty! Nikdo neví, co to je, ale je to příčina různýho zrychlení! Nebo síla. Nikdo neví, co je to síla. Nikdo to nikdy neviděl a neuvidí. Když pustím tyhle klíče," – v tu chvíli jsem se lekla, že je opravdu pustí, protože by bylo slušné je starci podat z chodníku a mně se nechtělo - ,,tak spadnou na zem, aniž bych s nima hodil, prostě spadnou samy. Musí existovat nějaká příčina, proč samy spadnou. A ta příčina klesá se čtvercem vzdálenosti. Tomu rozumíte?"

Díkybohu vrátil klíče do kapsy. A rozuměla jsem, takže jsem nic neříkala a přikývla jsem.

,,Když Newton vymyslel gravitační zákon, tak se ho lidi ptali, proč se to vlastně děje; proč hmota působí nějakou přitažlivou silou...A on jim odpovídal, že neví. Lidi se mu smáli, že přece nemoh vymyslet nic, když neví, proč a jak to funguje. Nebo když to není vidět. Newton a...no...a ten...no, ten druhej fyzik..."

Snažila jsem se to vymyslet. Nemohla jsem ale vědět, kterého fyzika označuje za druhého, a tak jsem nic neříkala.

,,...Einstein! Newton a Einstein, oni oba byli židi. Oni byli židi a věřili v Boha, a když se Newtona někdo ptal, proč má Země gravitační pole, Newton řek: ,Bůh to tak chtěl‘," zasmál se. To bylo poprvé za těch 6 let, co jsem ho viděla se smát. Ani by mi jinak nedošlo, že je v šestaosmdesáti ještě člověk. Nebude to trvat dlouho a ten člověk zemře. Pak už tu nebude nikdo, kdo by se jmenoval Ervín. Bůh to tak chtěl.

,,Fakt, já vždycky chtěla chodit zpívat. Ale rodiče mě nikdy nechtěli vozit do města a nejspíš to nechtěli ani platit. Pořád říkali, že je moc brzo, a potom najednou že je moc pozdě. Nic mezi tim jsem nezaznamenala.Tak jsem tam ve druháku začala chodit sama od sebe a fakt mě sere, že jsem nezačala dřív."

Zřejmě jsem si vybrala správnou školu, protože na ní nadávám úplně stejným způsobem jako dřív na gympl - to je zhruba (když vynechám všechny zkurveniny a hovna) "mám-z-toho-nervy". Ty tři slova, ah ah.

Šla jsem dneska kus do školy pěšky a přemýšlela jsem o tom, jak to bylo před maturou. To bylo ještě fanfárový, to jsem byla na práškách! Tenkrát jsem chtěla, aby mi předepsal Ritalin, a on mi slušnějším způsobem naznačil, jaká je to píčovina. Že je to jenom pro lidi, co nechtěj chodit ven. (A říkají, že už nikdy ven nepůjdou.) Nechápu, jak někdo může nechodit ven, doma je to přece úplně stejně nesnesitelný jako venku, takže to člověk musí střídat, aby mu to tolik nepřišlo.

Tohle je totální výmaz, nedokážu spočítat ani jednoduchej příklad na Lambert-Beera, tak sedím na chodbě a poslouchám na plný koule novoroční projev soudruha prezidenta Zápotockého z roku 1952, abych neslyšela, jestli se spolužáci náhodou nebaví o chemii. Vůbec nevím, co budu dělat, až se to vypne.

Začali ji hrát v rádiu, ale zrovna v tu chvíli vzal můj přítel do rukou pár kusů rozkrájených jablek a zapnul odšťavňovač, aby je zpracoval. A tak jsem došla k zaprášenýmu vnitřnímu parapetu okna, kde stál ten malej počítač, a stáhla jsem si ji.

A od té doby ji poslouchám. (To nic.)

Já vstala v šest; oproti čtvrtku o mnoho střízlivější a bez dmýchajícího se žaludku. Dospala jsem ve vlaku a ve škole. Byla fakt zima, a tak mě potěšilo, že vlak měl spoždění jenom pět minut. Doba ledová je holt doba ledová. Je hezký se koukat na podzimní mlhu, ale bezdomovcům momentálně fakt nezávidím - taky jsem si to jednou zkusila a to jsem měla peníze na teplé nápoje z blízkého automatu a navíc jsem stihla zabrat poměrně závětrné místo u vchodu do Nábytkáře a stejně-

Tak teda děkuji Ti

Bože

že toho pro mě tolik děláš

že se mi všechno sere pod rukama