Moje matka říká, že můj prastrýc byl jediný normální člověk v našem ryze venkovském příbuzenstvu. Zřejmě to považoval za výhodu, protože si našel přítelkyni z tak vzdálené obce, že nějaká genetická shoda a případná demence případných dětí byla velmi nepravděpodobná. Jeho, tedy i moje rodina si to uvědomila a nechtěla porušit tradici "vem si svého bratránka a pracuj v jezedé" a donutila mého prastrýce se s geneticky nespřízněnou dívkou rozejít.

Můj prastrýc potom vystudoval vysokou školu se zaměřením na zemědělství a stal se ředitelem jezedé.

Když mu bylo asi dvacet pět, propukla u něj jakási choroba, která se zřejmě přenáší na lidi tím, že se o ní mluví, protože se o ní v naší rodině nikdy nemluví. Projevovala se tak, že můj prastrýc halucinoval, rozbíjel věci a sousedi říkali: ,,Venca zase blázní." Když jsem byla u psychiatra a řekla mu svoje příjmení, hned si vzpomněl na mého prastrýce. My na venkově máme totiž všichni stejného psychiatra a můj prastrýc měl tedy asi velmi vyjímečnou nemoc, když si ho pan psychiatr pamatuje mezi všemi těmi dámami, co si chodí pro prášky na zlepšení nálady, protože je podvádí manžel.

Venca pak bydlel dvacet nebo třicet let v Bohnicích, odkud ho propustili až po dvaceti či třiceti letech. Po celých dvacet nebo taky možná třicet let mu chodila na účet nemocenská od jeho zaměstnavatele anebo to možná byly úplně jiné peníze a bylo jich tam spoustu. Prastrýc se vrátil do naší vesnice a začali se o něho zajímat jeho příbuzní - teď nemyslím celou vesnici, ale jen ty příbuzné, kteří se mohli dostat k výpisu z jeho účtu a kteří uměli usoudit, že by určitě dokázali spravovat účet lépe, než duševně nemocný člověk, jehož slovo nebo myšlenka nemá žádnou váhu.

Můj prastrýc choval sympatie k mojí matce, protože - jak jí jednou řekl - vypadá jako jeho dávná geneticky nespřízněná láska. Tenkrát ho matka potkala, když šel na autobusovou zastávku. Tvářil se prý, jako že si jede jenom nakoupit do města nebo tak něco,ale já vím jak to bylo - možná jste si všimli, jak je všeobecně lidem docela u zadku, co děláte a kam jdete. Když takhle stojíte večer sami na náměstí a pijete jogurt, protože nemáte lžičku, a potká vás známý, tak se zeptá třeba: ,,Nazdar Jano, jak se máš? Co tady děláš, jdeš teď někam?" A vy polknete jogurt a odpovíte: ,,Nazdar, no jo, to, no." A protějšek nepochopí, že zrovna nemáte kam jít a chce se vám brečet a třeba se bojíte, protože automaticky neposlouchá a myslí si, že jste odpověděli ,,Teď jsem byla na hodině pilates a jdu na vlak", tak jako všichni.

A tak se stalo, že můj prastrýc řekl mojí mámě, že se o něj zajímá pár tetek kvůli jeho penězům a že se mu to nelíbí, a pak šel na autobus do Karlových Varů. A když tam přijel, nechal se ubytovat v Grandhotelu Pupp, navštívil casino, navštívil pravděpodobně i pár procedur a možná se i prošel po městě. Zatím ve vesničce jeho nejbližší příbuzní zalarmovali policisty, kterým trvalo týden, než prastrýce našli, protože ho hledali samozřejmě nejdřív na těch pravděpodobnějších místech.

Můj prastrýc bohužel stihl utratit jenom dvěstě tisíc, než ho vyhmátli a jako potenciálně nebezpečného člověka ho odvezdli zpět do ústavu, kde za týden zemřel.

Když jsem tuhle historku slyšela poprvé, měla jsem pocit, že výlet do Varů byl zoufalý akt pomatené mysli. Teď ale stárnu a jsem čím dál víc sentimentální a cítím snad i hrdost, že jsem příbuzná člověka s takovouhle odvahou. Těžko říct, jestli je tato stručná zpráva pravdivá. Příběh mého prastrýce je v mojí rodině tabu, ale možná o tom tetky nechtějí moc mluvit právě proto, že si uvědomují, jak jim tenhle magor vytřel zrak. Kéž by!

,,Fakt, já vždycky chtěla chodit zpívat. Ale rodiče mě nikdy nechtěli vozit do města a nejspíš to nechtěli ani platit. Pořád říkali, že je moc brzo, a potom najednou že je moc pozdě. Nic mezi tim jsem nezaznamenala.Tak jsem tam ve druháku začala chodit sama od sebe a fakt mě sere, že jsem nezačala dřív."

Začali ji hrát v rádiu, ale zrovna v tu chvíli vzal můj přítel do rukou pár kusů rozkrájených jablek a zapnul odšťavňovač, aby je zpracoval. A tak jsem došla k zaprášenýmu vnitřnímu parapetu okna, kde stál ten malej počítač, a stáhla jsem si ji.

A od té doby ji poslouchám. (To nic.)

Tak teda děkuji Ti

Bože

že toho pro mě tolik děláš

že se mi všechno sere pod rukama

,,Na starý kolena se chci totiž vodstěhovat někam na jih, se tady na to pěkně vyseru", povídám.

Vzhledem k tomu, že jsem loni v depresích napsala ježíškovi, že chci co nejrychlejš umřít, bych se už měla začít učit španělštinu. Odejdu chcípnout do španělskýho houští a nikomu to nemusím říct, koneckonců nic vám do toho není a můžete si zvonit u dveří jak dlouho chcete.

strachem z gé

nia netrpím B

uď mi schází

strach ane

bo génius

MILÝ GÉNIE TEČKA

POSÍLÁM TI KŘEČKA TEČKA

KŘEČEK

KOUŠE

ŠKRÁBE

A

DĚLÁ

LOUŽIČKY

Focení jsem nikdy nekladla až na první místo.

Nikdy. Nekecám.

Vždycky jsem ráda zpívala a chtěla jsem chovat v kůlně poníka (smůla, usadily se tam kuny a my je z nájmu nemůžeme dostat, protože se poradily s právníkem.) (Opravdu mluvím o kunách, ne o kundách).

Koukám z okna a je tam kukuřičný pole.

Kdybych nevěděla, že to trhanovský už likvidujou, myslela bych si, že mám halucinace.

Že jsem se dostala do časový smyčky.

Že vlak vzlítnul a veze mě domů.

Že jsem se zbláznila.

Vstala bych

a začala běhat vlakem napříč sem a tam.

Ba ne, u oddílu kousek dál se zasekávají dveře.

Narazila bych.

A němečtí turisté by se na mě podívali

a pak by rozbalili svačiny.

Možná by mě tu našli až uklízeči, večer.

Prej večer... Naivko.

Tak na Vánoce.

(Jedna rok stará)

Seděla jsem v tý čekárně a hodila jsem si nohu přes nohu tak, abych schovala uloupnutej podpatek na třicet let starejch botách. Zírala jsem ven přes to mlíčný sklo a vždycky když šel někdo okolo a já zahlídla stín, bála jsem se, že zase budu muset někoho potkat. Ani jsem se skoro nepodívala na ty dva,